Trocha z historie kostela

~ Stavba ~

Kostel svatého Štěpána byl založen císařem Karlem IV. v roce 1351 jako jeden ze dvou farních kostelů Nového Města Pražského. Jeho stavba trvala, jak bylo na tehdejší dobu obvyklé, poměrně dlouho. Plných 40 let bylo zapotřebí než byl roku 1392 chrám zasvěcen ku cti a slávě sv. Štěpána. Toto zasvěcení bylo a je velice neobvyklé, v Praze jest kostel tohoto jména všehovšudy jediný a i v Čechách bývá nalezen jen zřídka. Štěpán byl jedním z prvních křesťanských mučedníků. Zahynul v Jeruzalémě nedlouho po Kristově smrti, snad kolem roku 35, a byl uctíván od samých počátků křesťanství. Byl to kazatel horlivý a neohrožený, snad řecky mluvící Žid, byl proto ovšem obžalován židovskou radou z rouhačství a odsouzen k smrti ukamenováním. Motiv jeho smrti je zachycen citlivým štětcem Zimprechtovým na titulním obraze hlavního oltáře.
Věž byla přistavěna až roku 1401 a původně měla být umístěna po boku chrámu, jako je tomu u sv. Jindřicha, avšak na poslední chvíli byl projekt změněn a věž byla zbudována vprostřed průčelí. Tím byl dán kostelu vzhled, který známe dnes, i když je pravda, že byl chrám v průběhu staletí barokizován a později (v 19.stol.) navrácen do původní podoby jedním z tehdy nejvýznamnějších architektů Josefem Mockerem.

~ Hřbitov ~

Kolem kostela stával dříve také hřbitov, což by samo o sobě nebylo nic neobvyklého, kdyby se ovšem dala přehlédnout jeho rozloha. Svatoštěpánský hřbitov byl poměrně rozsáhlý už za vlády Karla IV., tehdy se mu též říkalo hřbitov poutníků, protože zde byla pochovávána těla těch, kdož zahynuli na cestě za svatými ostatky.
Později byl využíván jako hřbitov morový. Roku 1380 sem bylo pohřbeno 3500 osob a za obzvláště těžké morové rány Léta Páně 1502 dokonce 13 268 nebožtíků svážených sem ze všech pražských měst. Vzhledem k tomu, že okolí kostela zůstalo poměrně dlouho nezastavěné, mohl se hřbitov volně rozrůstat a není proto takovým překvapením, že v době svého největšího rozmachu zasahoval až k novoměstským hradbám, dnešní Sokolské ulici. Zrušen byl 1784 ovšem terén byl srovnán až o půl století později, v roce 1833.

~ Doba husitská ~

Kostel svatého Štěpána byl také svědkem samého počátku husitských bouří a dokonce dějištěm jejich prvních dramat. 30. června roku 1419 kázal Jan Želivský v kostele panny Marie Sněžné a odtud se dav rozbouřených měšťanů rozohněných jeho slovy vydal směrem právě ku kostelu svatoštěpánskému. Zde lidé vydrancovali faru i kostel a následně pokračovali na Novoměstskou radnici, kde v odpověď na z okna hozený kámen, vyhodili toutéž cestou i novoměstské pány konšele. Podle nezaručených zpráv prý byl svatoštěpánský farář dokonce oběšen na trámu vystrčeném z okna, ovšem jak tato zmínka tak i fantastické zprávy o škodách na kostele budou zřejmě přehnané, neboť ten naopak přečkal tuto dobu vášnivých nepokojů docela dobře. Avšak od onoho dne až do roku 1621, kdy byl vyhnán poslední utrakvistický farář Jan Hertvicius, zůstal už chrám pod obojí.

~ Zařízení ~

V průběhu staletí bylo jest ve zdech kostela pohřbeno mnoho významných měšťanů, o jejichž životě i skonu strnule svědčí četné náhrobníky zasazené do stěn z vnějšku i zevnitř. V roce 1738 byl tu pochován i měšťan nejvýznačnější: barokní mistr kamene, sochař Matyáš Bernard Braun. V 80. letech 17. století nechal Jan Kornel Dvorský z Greifenberku přistavět do jižní lodi kostela malou kapli s hrobkou pro svou rodinu. Dokončena byla roku 1686 a častuje se jí Kornelská. Opovážlivcům, kteří by chtěli rušit klid v ní ukrytých ostatků čelí barokní kovanou mříží a k Božím přikázáním nás upomíná opět Matyáš Zimprecht obrazem Kristus pod křížem uloženým v raně barokním dřevěném oltáři s plastikami sv. Jana Křtitele a sv. Řehoře. Ku severní lodi z vnějšku pak byla roku 1736 přistavěna kaple tak zvaná Branbergerská, taktéž chráněná kovanou mříží a zdobená freskou Posledního soudu z roku 1739 a doplněná oltářem s morovými patrony sv.Šebastiánem a sv.Rochem.

~ Pověst praví ~

Žádná památka nemohla by si činiti nároku nazývati se památkou, nebyla-li by opředena nějakou záhadou, pověstí či kratičkou legendou. O těch pražských platí toto pravidlo dvojnásob, nemělo by Vás tedy překvapit, že kostel sv. Štěpána jsa hrdou součástí pražské historie také jednu má...

Nedaleko kostela měl již za života mistra Husova zvonařskou dílnu jakýsi Lochmayer všeobecně přezdívaný Lochmar. Zvonař to byl vynikající, ale přesto mezi lidmi velice neoblíbený. Ne snad proto, že byl Němec, ale byl to velice zarputilý katolík, nepřítel mistra Jana, choval se zlostně až neurvale a všem stoupencům slavného kazatele spílal těmi nejhoršími jmény se stejnou tvrdostí, s jakou se uměl ohánět kladivem. V době počátku husitských bouří dodělával akorát zvon pro svatoštěpánský chrám a nechal se slyšet, že jeho dílo doprovodí prvního proklatého husitu na popraviště. Jednou však dostal podivný nápad a vmísil se do nepokojů na ulici, kde kladivem těžce poranil několik měšťanů. To už bylo přeci jenom moc, a tak byl vzpurný zvonař jat a vsazen do radniční šatlavy, než ho bez okolků odsoudili ke ztrátě hrdla. V ten čas byl však jeho zvon už zavěšen na věži kostela a zvoník se jej rozhodl vyzkoušet akorát ve chvíli, kdy vedli nebohého Lochamyera katu. Ten, ve chvíli kdy si uvědomil, že co jiným předpovídal, děje se teď jemu, své dílo proklel. Před popravou ho to neochránilo, ale jeho zvon měl od té doby temný tísnivý zvuk. Bylo proto rozhodnuto, že nebude svolávat věřící k bohoslužbám a používat se bude jen v případě požárů, bouřek či jiného nebezpečenství, kterého by se snad mohlo na Prahu blížit.
O více jak století později historie pokračuje. V té době bydlela blízko kostela jakási chudá vdova se synem Šimonem. Aby měli večer co do úst, pracovala od rána do večera a dítě vyrůstalo spíš na ulici než doma. Není proto divu, že klučina byl nezvedený a prolezl kdejaký dům, kostel či zvonici. Jednoho vlahého letního podvečera se v dálce za hradbami rýsovala bouře a na věži svatého Štěpána byl tedy rozezněn zvon. Šimon namísto, aby se někam schoval a modlil o Boží přízeň, viděl v tom náramnou zábavu a rozhodl se, že se na provazu zvonu trochu pohoupe. Prosmykl se tedy kostelníkovi, vyběhl nahoru a chytil se oběma rukama silného lana. Zvon však již měl příliš velký výkyv a prohodil mladého rošťáka oknem ven na hřbitov, kde na místě zemřel. Lidé přičítali jeho tragickou smrt kletbě zvonu, někteří dokonce přišli s domněnkou, že vdova pocházela z rodiny kata, který před lety Lochmayera sťal. Aby již nemohl děsivý zvon konat své zkázné dílo, rozhodlo se, že bude přelit. Jestli to bylo opatření dostatečné nevíme, avšak o dalších uličnících prohozených oknem už nemáme zprávy...

Co k příběhu říci. Žádný Lochmayer není v období 15. století doložen, avšak zvon opatřený jeho jménem snad existoval. Roku 1585 zhotovil mistr Brikcí z Cimperka nový zvon „Marii" opatřený litým nápisem:

„ZWON NAKLADEN PÁNOUW OSADNJCH SWATÉHO ŠTĚPÁNA WELIKÉHO PO ROZLITJ STAREHO ZWONU GEST ZNOWU PŘELIL"

Byl tím starým zvonem snad myšlen Lochmar. Podle starých zápisů byl tento starý zvon opatřen dlouhým litým nápisem:

„LOCHMAR ZWON SYNA MĚHO SSYMONA Z OKNA WYHODIL"

pokračujícím dalšími zbožnými verši. Hotový zvon ovšem dodatečně nelze opatřit dlouhým litým nápisem, ten tudíž nemohl být ulitý počátkem husitských válek, ale až po smrti malého Šimona, ke které došlo 24.srpna 1542. Přelití zvonu po 40ti letech je však velice neobvyklé, buď byl tedy špatně ulit nebo se našla nějaká jiná technická závada. A do třetice všeho zvláštního, nechala-li zvon přelít Šimonova matka, nemohla být ani náhodou chudou vdovou, neboť to byla hezky drahá záležitost. Zkrátka a dobře, tak jako u všech legend, záleží i u této na čtenáři, co z ní si vybere. Jediným neodpiratelným faktem je to, že kamenný kříž připomínající smrt malého Šimona stál u zdi kostela až do roku 1883, kdy byl odstraněn neznámo kam...